Historie plemene
O historii plemene buldoka se můžeme dovědět např. z knihy Dr. Dietera Fleiga Bojoví psi:
Historické pozadí:
„Historické pozadí vzniku buldoka září krvavou červení, tento pes byl vyšlechtěn pro nemilosrdný boj, ba k zabíjení. První místo, kde se setkáváme se slovem buldok, je dopis z roku 1630. Byl poslán ze St. Sebastianu ve Španělsku do Londýna a objednával dva dobré buldoky, kteří měli být co možná nejdříve odesláni lodí. Španělský požadavek zněl: „Musí být na býka skutečně ostří a mohou stát, kolik požadujete, pokud budou opravdu dobří.“
Angličtí buldoci:
To je jasný důkaz, že dobří angličtí buldoci byli již tak dávné době vyváženi do Španělska, země býčích zápasů. Ze 17.-19. století bychom mohli nashromáždit obrovský počet zpráv o buldocích, kteří zápasili s býky, doklad jak V té době bylo toto plemeno oblíbeno. Z popisu je zřejmé, že stavba i povaha buldoka byla šlechtěna k jedinému cíli, k zápasům s býky. Při štvanicích na býky byli zapotřebí dlouhonozí velcí psi, při zápasech, kdy pes útočil proti rozzuřenému býkovi, byla zapotřebí jiná technika boje i jiná stavba psa.
Šlechtění buldoka:
Buldok musel mít hrudník co nejhlubší, aby se dobře přitiskl k půdě a nevystavoval se zuřícímu býkovi, který se snaží nabrat protivníka na rohy, příliš velkou plochou. Naopak, k držení býka za mulec bylo třeba mohutného odrazu při výskoku. Kromě toho pes potřeboval mohutné čelisti pevné jako svěrák, aby se mohl opravdu pevně zakousnout. „Play low, pin and hold“! (Hraj nízko, skoč a drž!) Přitisknout se břichem, zakousnout a nemilosrdně držet, to byly úkoly, které musel buldok plnit a pro které po mnoho psích generací šlechtěn.
Charakteristika psa:
Hugh Dalziel má ve své knize Britští psi z roku 1889 mimořádně dobře vypracovaný popis stavby těla a povahy těchto psů v obrazech. Jako zvláštní znaky a anatomické požadavky zdůrazňuje:
Stavba těla:
„Krátký nos a velkou, mohutnou hlavu s širokým čenichem. Široký čenich je ze všeho nejdůležitější, je to základní předpoklad pro jeho úkol (sine dua non). Velké rozměry lebky poskytují dostatečně velkou plochu pro úpony mohutných žvýkacích svalů, jejichž síla tlačí čelisti k sobě. Čím kratší je čenich, tím silnější je stisk. Proto je čenich širší a ploší vpředu, často širší a větší než plocha, do níž se má zakousnout. Spodní čelist přesahuje před horní, takže pes může při útoku zepředu býka chytit za chřípí, a když se jednou zakousne, pevně držet. Křídla nosu ubíhají zpět, takže vzduch může do nosu volně proudit, i když je pes pevně zakousnutý. Je jasné, že kdyby spodní čelist nevyčnívala před nos, nos i čelisti by byly v jedné rovině a nos by byl přitištěn k tělu, takže pes by se musel zakousnout kolmo a to by mu ztěžovalo dýchání. Takový pes by určitě nebyl pravý buldok, vyšlechtěný pro boj při býčích zápasech.“







